Psychiatrické poruchy patří mezi onemocnění s vysokou prevalencí. Současně významně přispívají k celkové zátěži nemoci a v celosvětovém měřítku jim lze přímo přičíst více než čtvrtinu nefatální zátěže.¹ Závažnost nepříznivého dopadu těchto chorob na zdraví vyvolala potřebu definovat etiologické faktory, které vedou k rozvoji schizofrenie, bipolární poruchy a dalších poruch psychotického spektra.²

Bylo prokázáno, že duševní zdraví je ovlivňováno dynamickýma obousměrnými interakcemi mezi organismem a prostředím, stejně tak i socioekonomickými kontexty a společenským chováním.³ V rámci této teorie bylo vyvinuto několik modelů, například model diatéza-stres⁴, model teorie biologické citlivosti na souvoslosti⁵ a model teorie odlišné vnímavosti⁵. Dřívější modely však nebyly zcela využity pro studie, které zkoumaly skutečnou životní perspektivu nebo vývoj poruch psychotického spektra od útlého věku.

Hastings a kol. se zaměřili na zjištění dopadu socioekonomického kontextu a problematického sociálního chování v dětství na vývoj psychotických poruch v dospělosti.⁶ Odborná literatura naznačila, že pro děti, u kterých se později vyvinula schizofrenie, jsou charakteristické chudoba rodiny, agresivní chování a sociální vyčlenění.^7,8 Tato oblast výzkumu stále přitahuje velkou pozornost ve snaze dosáhnout včasné identifikace a dalšího rozvoje preventivních intervencí u psychotických poruch.⁶
 

Hastings a kol. provedli 30letou prospektivní longitudinální studii, aby lépe prozkoumali prediktory onemocnění psychotického spektra se zaměřením na další faktory související s již známými rizikovými faktory rozvoje duševních poruch, jako jsou rodinné podmínky, vliv blízkého okolí a špatné sociální prostředí.⁹ Skupina studovala 3 905 dětí a jejich rodičů z chudých městských oblastí Montrealu během výrazných socioekologických změn v průběhu dospívání. Cílem bylo určit specifika prediktivních souvislostí mezi těmito změnami a vývojem psychotických poruch.⁶ Vzdělání účastníků a jejich finanční stav byl pod průměrem Quebecu a Kanady.⁶

Jeho tým zformuloval 4 hypotézy:

Výsledky ukázaly, že prevalence všech psychóz, které nebylo možné připsat fyzickým indispozicím/onemocněním do střední dospělosti, byla vyšší, než se očekávalo, u 6,25 % účastníků⁹, a lze ji přičíst charakteristice sledovaného vzorku (městská populace s převážně nižšími příjmy).¹⁰ Dětství prožité v chudých čtvrtích zvýšilo pravděpodobnost vzniku psychotického onemocnění v příštích 30 letech bez ohledu na budoucí socioekologické podmínky.⁶ Zjištění, že negativní vliv okolí silně predikuje vznik duševní choroby u dětí se sociálním vyčleněním, je v souladu s literaturou.^5,11
Závěr, že děti vychovávané v nejvíce socioekonomicky znevýhodněných čtvrtích byly vystaveny největšímu riziku diagnózy schizofrenie nebo bipolární poruchy s psychózou v dospělosti, podporují teoretické modely. Podle těchto modelů hraje socioekonomická deprivace v dětství klíčovou roli v pozdějším vývoji psychotických poruch, a to kvůli několika životním stresorům, jako jsou nepříznivé faktory prostředí, vyšší výskyt trestných činů a vysoká míra stresu v rodině.^12,13
 

Hastings a kol. také zkoumali, zda má na vznik schizofrenie a bipolárních poruch v budoucnosti vliv pohlaví. Zjistili, že u méně sociálně vyčleněných chlapců vedla větší agresivita k vyššímu výskytu schizofrenie, zatímco u sociálně vyčleněných dívek vedla k nižšímu výskytu bipolární poruchy.⁶ Výsledky získané u mužů byly v souladu s předchozími údaji^14,15 a dále rozšířeny o teorii, že chlapci, u kterých se rozvíjela schizofrenie, byli nepříjemnější a agresivnější než jejich vrstevníci.⁶ Jejich nové pozorování, že predikce schizofrenie u mužů se opírala o kombinaci vysoké agrese a nízkého vyčlenění, by mohla být výsledkem špatné neurokognitivní regulace projevující se jako dezinhibice, která byla dříve považována za hlavní vývojový deficit u schizofrenie.¹⁶ Hastings a jeho tým však nenašli žádnou korelaci mezi vysoce agresivními ženami a vývojem schizofrenie, jak bylo publikováno dříve.^14,15 To může být způsobeno tím, že sociální vyčlenění v dětství není specifickým prediktorem schizofrenie nebo jiných psychotických poruch v dospělosti, jak bylo uvedeno v jiných studiích.^9,10

Novým poznatkem jejich studie bylo, že u sociálně vyčleněných dívek bylo méně pravděpodobné, že se v jejich budoucím životě vyvine bipolární porucha.⁶ Autoři to vysvětlují tím, že dívky žijící ve znevýhodněných čtvrtích se obvykle vyhýbají městským oblastem a minimalizují interakce s rizikovými a delikventními vrstevníky na rozdíl od chlapců stejného věku.¹⁷ Kromě toho více vyčleněné dívky mohly být méně vystaveny environmentálním rizikům svého okolí, přičemž si zachovaly svoji plachost/bojácnost akceptovanou svou rodinou a vrstevníky.¹⁸

Limitací studie je použití jediného zdroje stanovení psychiatrických symptomů, což omezuje zobecnění zjištění, a výrazně nižší příjem obyvatelstva, který se týká dvou generací.⁶ Validitu výsledků zřejmě omezuje také heterogenita daná překrýváním příznaků, komorbiditami a využitím různých diagnostických kritérií zdravotnickými pracovníky. Autoři uvádějí, že heterogenita v diagnostice mohla omezit stanovení konkrétnějších souvislostí mezi časným sociálním chováním a diagnózou poruch psychotického spektra a vznikem těchto poruch.⁶
 

Autoři závěrem shrnuli, že dětství prožité v sociálně a ekonomicky znevýhodněných čtvrtích je významným rizikovým faktorem pro vznik psychotických poruch v pozdějším věku, zejména u agresivních a sociálně vyčleněných dětí. U agresivních mužů se s větší pravděpodobností vyvinula schizofrenie, aniž byli nutně odloučeni od svých vrstevníků, i když tyto vlastnosti mohou vést k odmítnutí a izolaci ze strany sociálních partnerů, což dále zvyšuje riziko. Autoři závěrem konstatovali, že intervence v oblasti ekonomické a sociální politiky, které řeší potřeby takových rodin, spolu s kognitivně-behaviorální terapií asociálních dětí mohou předcházet vzniku schizofrenie a jiných psychotických chorob v budoucnu.