Termín „stigma“/“stigmatizace“ často používáme k označení nějaké vlastnosti, rysu nebo poruchy, jež charakterizuje jednotlivce jako nepřijatelně odlišného od „normálních“ lidí. Stigmatizace v souvislosti s psychiatrickými nemocemi je velká a značně rozšířená.¹
 
Lidé se závažným duševním onemocněním často uvádějí diskriminaci související s jejich psychickým stavem, která je spojena se:¹

Zásadním faktem je, že stigmatizace okolo duševních chorob má hluboký dopad na jednotlivce, kteří hledají léčbu, přičemž pozdní poskytnutí pomoci může situaci ještě zhoršit. Důsledky delšího trvání neléčené psychózy (DUP) jsou značné; čím delší je DUP, tím horší jsou pozdější léčebný výsledek.² Navíc bylo zjištěno, že pokud nemoc zůstává neléčena delší dobu, má následné podání jakékoli standardní léčby nižší účinnost.³

Pro pochopení vztahu mezi stigmatizací, zahájením léčby a klinickým stavem po první epizodě psychózy (FEP), byla ve Spojených státech provedena rozsáhlá studie u 399 účastníků ve věku mezi 16 a 49 lety z 34 komunitních zdravotních center ve 21 státech.¹

Vědci použili standardizovaný nástroj ke stanovení diagnózy (Structured Clinical Interview for Axis I DSM-IV disorders [SCID-IV]), symptomů (Positive and Negative Syndrome Scale [PANSS]), psychosociální stavu (Quality of Life Scale [QLS]), vnímané míry stigmatizace (The Stigma Scale), psychosociální pohody (Scales of Psychosocial Wellbeing [SPWB]) a subjektivního pocitu zotavení (Mental Health Recovery Measure [MHRM]). Studie využila vstupní údaje z rámci projektu Program zotavení po časné léčbě epizody schizofrenie (RAISE-ETP). Diagnostická šetření a hodnocení symptomů provedli školení tazatelé.

Výsledky ukázaly, že míra stigmatizace významně souvisí s rodinným stavem, přičemž jedinci, kteří někdy byli v manželském svazku, uváděli vyšší míru stigmatizace než ti, kteří se nikdy neoženili/nevdali. Lidé žijící v domácím prostředí trpěli stigmatizací méně než ti, kteří nežili doma. Vnímání stigmatizace záviselo s hraniční významností na stavu zaměstnanosti, přičemž nezaměstnaní měli vyšší skóre stigmatizace než ti, kteří nebyli zaměstnáni. Stigmatizace významně nesouvisela s některými dalšími demografickými charakteristikami, jako je věk, pohlaví, rasa, etnický původ a úroveň vzdělání, nikoliv status studenta.

Po zohlednění psychiatrických symptomů výsledky studie ukázaly, že vyšší míra stigmatizace byla spojena s výrazně delší DUP. Klinicky vnímaná stigmatizace souvisela s depresí, osobní pohodou a zotavením nezávisle na závažnosti příznaků, ale nikoli s jinými sledovanými parametry. Když byli účastníci dále stratifikováni podle vysoké / nízké stigmatizace a krátké / dlouhé DUP, bylo pozorováno, že jedinci s vysokou mírou stigmatizace a dlouhou DUP měli závažnější deprese a pocit nižší vnímané pohody a zotavení než účastníci s vysokou mírou stigmatizace a krátkou DUP. Naopak účastníci s nízkou mírou stigmatizace měli tendenci k méně závažné depresi a lepšímu skóre pohody a zotavení bez ohledu na délku DUP.

Studie také prokázala, že vnímaná míra stigmatizace souvisí s:

Závěry studie vyzdvihují korelaci mezi vnímanou mírou stigmatizace a DUP u osob s FEP při zohlednění závažnosti symptomů u velké skupiny účastníků. Výsledky navíc ukazují, že dopady stigmatizace na psychosociální fungování se kumulují v době od nástupu symptomů do zahájení léčby. Ačkoli byla studie limitována použitím pouze jedné škála hodnocení vnímané stigmatizace, a sebestigmatizace nebyla přímo hodnocena, je zřejmé, že je zapotřebí dále zkoumat intervence zaměřené na vliv stigmatizace na osobní pohodu a psychosociální fungování u této konkrétní populace.